Chceme se ztrácet.
Neomezený prostor vibrující životem a posilující sám sebe radostí a láskou. Všichni ho milujeme, protože nás plní rozkoší. Uvolňuje naše těla a duše tančí blahem, když se propadáme do něj. Je to tehdy, když se rty milenců střetnout ve vášnivém polibku, když se prsty zanoří do vlající hřívy koně, letícího krajinou nebo když ustrneme v pohledu na třpytivě zářící hladinu moře, ve kterém se právě koupe zapadající slunce.
Jsou to ty chvíle přítomnosti, ve kterých přestaneme vnímat čas i prostor. Splyneme. Staneme se Jedním. Staneme se tím okamžikem. Je vnímán každý jeho detail. Všechny smysly jsou plně probuzené v naprostém soustředění se na teď. Zmizíme. Osoba se vytratí. Není nikdo, kdo by mohl prohlásit: „Já to prožívám“.
V tu chvíli se o osobu nestaráme. Jsme tak naplněni tím okamžikem, který ztratil začátek i konec, že se mu bez obav odevzdáme a jen v něm jsme. Jsme v něm úplně celí. Jsme jím, tím, co zahrnuje vše. V tu chvíli jsme vším.
Už víte, proč tak milujeme milování? Protože se v něm ztrácíme. Proč milujeme malování? Proč milujeme psaní? Proč milujeme jízdu na koni? Protože, se ztrácíme. Chceme se ztrácet. Je nám tak dobře, když nejsme.
Zapomeneme na svět jedince, na starosti a trable, které se kolem něho motají.
A pak sesedneme z koně a dopíšeme poslední verš. Možná si ještě znovu přečteme báseň a budeme žasnout nad dílem, které se zrodilo z onoho okamžiku věčnosti a užívat si slastný pocit prázdna.
Jak neradi ho opouštíme. To, když se mysl ozve svou naléhavostí.
Ale i kdyby nás myšlenky zavedly daleko, můžeme se vždy vrátit. Všeobjímající pocit prázdnoty zůstává, nikam nemizí.
Je v teď, v nikdy nekončícím nyní, které tu je, vždy bylo a bude.
