Dnes ráno jsem se probudila se vzpomínkou na dobu, kdy jsem se začala ptát. Bylo to období, kdy jedno po druhém, vše, na čem jsem stavěla svůj život, přestávalo fungovat. Manželství se mi rozpadlo, mé tělo bylo sužováno velkými bolestmi a lékaři vyslovovali děsivé diagnózy, zaměstnání, i když se navenek jevilo jako úspěšné, protože má kariéra i plat stále rostly, otevíralo přede mnou morální propast, do které jsem bez povšimnutí klesala.
Došla jsem do místa, ze kterého jsem nevěděla jak dál. Nezůstalo nic, čeho bych se mohla zachytit. Jediné, co mi zbylo byl můj dech. Neviděla jsem žádné řešení, a tak jsem se pustila. Vzdala jsem to.
Nevěděla jsem, co bude, a tak míjel den za dnem, bez plánů, bez pravidel, bez očekávání. Když jsem se jednou vracela z práce a procházela parkem, zaujal mne pohled na mohutné stromy a zpěv ptáků v jejich korunách. Na chvíli jsem zapomněla na své trable a najednou jsem se slyšela, jak se ptám, nahlas, téměř jsem křičela: „Copak je život jen utrpení? Copak existuje právě jen tento jediný hrozný život, který musím žít?“
Tenkrát jsem netušila kam mne tyto otázky dovedou, ale dnes vím, jak byly pro mne důležité a jak zásadně ovlivnily můj další život. Vím, že byly vyslyšeny a začaly utvářet nové zkušenosti, které mne dovedly k odpovědím a s nimi i k novým otázkám jako: „Kdo jsem? Co je smyslem života nebo proč jsem zrovna taková jaká jsem… ?“
Ptala jsem se, bloudila a hledala odpovědi. Jedna z těch rozhodujících na mne čekala ve tmě, kdy jsem se poprvé setkala se Sebou ve své skutečné podobě. A pak už to nešlo jinak než pokračovat s hlubokou touhou, že se s ní, s tou Soňou ze tmy, zase někdy setkám.
A tak stále hledám… doteď.
Ale něco jsem už přeci jen našla. Poznání, že není nic tak jak vypadá.
A tak bych ráda tak trochu nabádala nás všechny k tomu, abychom stále zpochybňovali vše, co je nám předkládáno jako jediná možná realita s dovětkem „No přeci tak to musí být, takový je prostě život“. Abychom zpochybňovali všechny pravdy, které jsou nám předkládány jako jediné správné. Abychom zpochybňovali myšlenky, které slyšíme ve svých hlavách a posuzovali je pohledem lásky, dobra a soucitu, abychom se ptali a hledali.
Protože kdo hledá, najde.
Hledejme Pravdu, tu, která je společná nám všem. Hledejme náš svět, který je nenápadný, přesto je vším. Svět, který je tichý, přesto zní všemi tóny. Žijme v něm. Ve světě, který je tu pro nás. Je láskyplný a vstřícný ke každému, a zvláště
