Víte, že často přirovnávám duchovní vzestup šplhání do schodů. Někdy to jde ztuha, hlavně zezačátku, kdy je náš kufr, který sebou vláčíme těžký a stahuje nás dolů. V tom kufru máme velmi cennou sbírku našich zkušeností, ze kterých jsme si vyvodili důležitá přesvědčení a pravdy, na základě kterých, se rozhodujeme.
Na prvním schodu je náš kufr přecpaný a tíživý, protože v něm leží spousta strachu, smutku a viny. Čím výš po schodišti vystupujeme něco z té hromady vyhazujeme, protože už to nepotřebujeme a nové poznání, které vychází z jiných hodnot jako je odvaha, radost, přijetí a ochota …do kufru ukládáme. A tak stojíme na dalším schodu a naše sbírka se změnila, my jsme se změnili a změnily se i možnosti, ze kterých vybíráme při dalším rozhodování.
Proč to všechno popisuju? No proto, že chci ukázat, že se vždycky rozhodujeme podle toho, na kterém schodu stojíme. Nemůžeme se rozhodnout jinak, protože můžeme vycházet jen z toho co obsahuje náš kufr.
Co ale potom s vinou? Nějak se do toho mého povídání nehodí, že? No, co bychom s ní dělali? Nic… Vina je nesmysl, iluze. Vinit se za něco, co jsme udělali, protože jsme to nemohli udělat jinak, je přeci nesmysl.
Je to jen nesmyslná odsuzující myšlenka v naší hlavě.
Ve skutečnosti každé naše rozhodnutí a čin posouvá jedno malé kolečko v ohromném systému, kde jedno souvisí s druhým a ovlivňuje se navzájem.
Jenže my vidíme jen malý kousek z toho nekonečně se pohybujícího všeho a nemůžeme dohlédnout význam našeho počínání i když se nám v první chvíli může jevit jako nevhodné. Nemůžeme vidět jaké příležitosti pro druhé náš čin vytvořil, nemůžeme vidět, zda jsme někoho nepřiměli se zastavit a zamyslet nebo někoho nevystrčili na další schod.
Vždy ale nejvíc přinášíme sobě, totiž novou cennost do naší sbírky.
Každá „chyba“ má nesmírnou hodnotu pro náš růst a bez ní bychom se nikdy nemohli vyškrábat na vyšší schod ani na ten nejvyšší, na kterém stojíme zlehka, protože náš kufr je prázdný. Nic do něj už nepřidáváme, protože se zaplnil sám, vším, co je.
